Rozhodla jsem se závést tzv. Rychlopovídky... Budou to povídky pouze na jeden díl, takové
.. spíše citové prožitky.... :)) Podle toho se rozhodne jestli budu psát velké povídky (na díly)
... podle toho jak se budou rychlopovídky líbit... :)) Tato rychlopovídka je spíše EPIKA=
to znamená, že není zaměřena na děj, ale na city autora... :))
__________________________________________________________________
-Hořící slunce- koule ohně a lávy se vmžiku ztrátilo za hustým lesem.
Půlku polokoule pohltila neproniknutelná tma...! Z osvětelných,
veselých stromů se stávají bezholé, kruté bytosti s hladovými oči, vrhající
hustě černý stín... Větve stromů se pohybovaly sem...a tam... jako loutky
v temném divadle. Já jsem byla divákem, ohromen tou zvláštností...děsem
a smutkem. Vítr ohýbal stromy až k zemi, skoro jako by mě chtěli nalákat
k nim... nebo mě litovaly ? Les vypadal jako údolí tančících, zlostných postav.
Bála jsem se, byla tma jako v pytli...! Nic jiného my nezbývalo,
musela jsem jít dál tmou a smutkem...dokud se nerozední.
Tak jako musím kráčet mezi zlými lidmi do své smrti... !
Uhodil blesk ..! Projel mnou záchvat paniky a strachu, nevěděla jsem jestli
utíkat nebo zůstat stát. Kapky vody stékali po mé vystrašené tváři.
Půjdu..! Velmi zlehka a pomalu jsem se rozešla, jakoby na mě měla
vyskočit nějaká lidstvu, zatím neznámá nestvůra nebo by mě měl unést jeden
z těch krvelačných stromů. ...Něvěděla jsem kudy mám jít, cítila jsem to...!
Hrom za hromem se střídal jako moje kroky- trhaně, pomalu, ale důrazně...
Můj pud byl špatný...? Zemřu...? Vydala jsem se správně...?
- miliony otázek se střídaly v mé hlavě...odpovědi jsem se, pro tentokrát
dočkala...
Nebyly to však odpovědi, v které jsem doufala. Cítila jsem je... byli všude...!
Měla jsem chuť zastavit a nechat se roztrhat osudem. Ale nějaká myšlenka
mě pořád popoháněla dál...Rozeběhla jsem se, utíkala a klopýtala o duté
kořeny stromů. Slyšela jsem za mnou praskat větve, silné, mrštné nohy
mě pronásledovali... Po chvíle zbytečného běhu, zanikla i ta jiskra naděje...
zemřu, to je jisté, ale jak..? Prudce jsem zabrzdila na kluzké cestě... V té
chvíli se na mě vrhla smečka vlků, která drásala moje tělo. "DŮSTOJNĚ..!"
...stihla jsem ještě vykřiknout, předtím než se má duše rozplynula v tom
tajuplném lese... To slovo znělo ještě dlouho potom, poletovalo lesem,
dokud úplně nezaniklo...jako moje čístá, ale rozdrásaná duše...
__________________________________________________________________
Snad se líbilo....Charlie (Michaela Šopíková-mé pravé jméno)
nekopírovat prosím...
a než zacnes presvecovat ze je to spravne mela by jsi si to ujasnit nebo nekde vyzistit
WOW! Aké hororové:O Ale veľmi sa mi to páčilo. Vážne máš talent